Otmar Kučera se narodil 13. července 1914 v Brně–Juliánově. Po ukončení základní školní docházky absolvoval v letech 1925 – 1927 primu a sekundu Českého státního reálného gymnázia na Vídeňské ulici 26/28 v Brně, poté přešel do 3. třídy měšťanské školy.

O. Kučera získal v roce 1931 výuční list strojního zámečníka a posléze pracoval u různých drobných brněnských soukromých firem. Už jako chlapci mu však - jako mnoha vrstevníkům - učarovala letadla. „ Rád jsem se potuloval kolem brněnského letiště,“ vzpomínal později na tato léta, „ a pozoroval, jak letadla létají a snil jsem o tom, jak by bylo krásné moci to také jednou zkusit. Viděl jsem letecké dny, ba i akrobacii štábního kapitána Malkovského. Bylo to úchvatné.” V roce 1933 přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Mezi jeho instruktory patřili vynikající piloti Josef Flekal a Vilém Mrcek.

Ve Vojenském leteckém učilišti absolvoval O. Kučera základní pilotní výcvik, pak výcvik pokračovací Po ukončení školy byl k 1. srpnu 1935 přidělen jako pilot letec k 8. pozorovací letce Leteckého pluku 2 „ Dr. Edvarda Beneše” v Olomouci. Dne 2. září byl jedním z členů tříčlenného roje Avií B-534, které doprovázely známého amerického letce Charlese Lindbergha. „ Lindgergh přiletěl na Moravu a já jsem byl vybrán jako doprovod pro přelet do Čech,” vzpomínal o mnoho let později. „ V té době jsem ještě anglicky neuměl, a tak jsme si na rozloučenou podali ruce a usmáli se na sebe.”

V neblahých dnech na přelomu září a října roku 1938 jej nadřízení spolu s dalšími piloty 36. letky poslali bránit vzdušné hranice ČSR na Slovensko proti územním nárokům horthyovského Maďarska. V rámci svého nasazení startoval O. Kučera z letišť v Piešťanech a ve Vigľaši k hlídkovým letům v oblasti Nitry, Komárna, Šamorína, Lučence, Zvolena a Košic. Po kolapsu první československé republiky, stvrzeném mnichovskou dohodou, se v listopadu 1938 vrátil s ostatními letci zpět do hanácké metropole. Po násilném obsazení zbytku republiky německou armádou v březnu 1939 byl demobilizován v hodnosti četaře. Za dobu svého působení v československé armádě podnikl 2 025 letů v úhrnné délce 665 hodin a 10 minut.

Jako řada dalších mladých mužů se nesmířil s potupnou okupací. S mnoha stejně smýšlejícími kolegy nepochyboval o vzniku československé zahraniční armády. První pokus o překročení hranice protektorátu v srpnu 1939 se nezdařil. „ O další ilegální přechod hranic jsme se – tentokrát úspěšně – pokusili s Jardou Kotáskem a dalším letcem, pilotem Leteckého pluku 2, četařem Jaroslavem Dohnalem , jehož jsme přibrali s sebou, na Štědrý den roku 1939. Přes Slovensko se dostali na francouzský konzulát do Budapešti, péčí jeho pracovníků pak na jugoslávské hranice, které Otmar přecházel s vysokou horečkou. „ Jak jsme se však brodili v zimě, v tom vysokém sněhu, tak jsem se vyléčil” , podotýkal s úsměvem po létech. Šťastně dorazili do Záhřebu, pokračovali do Bělehradu, odkud odjeli přes Řecko a Turecko do Bejrútu. Dne 24. února 1940 odpluli francouzskou lodí Providence do Francie. Dne 3. března 1940 byl O. Kučera prezentován u čs. armády, která před několika měsíci vznikla v jihofrancouzském městě Agde.

O. Kučera byl přidělen k letecké skupině a odeslán do výcvikového střediska pro stíhací letce v Bordeaux na letiště Merignac k přeškolení na francouzské stroje. Do bojů proti Němcům však už nezasáhl, protože Francie byla poražena a musel hledat spásu ve Velké Británii.

Dne 2. srpna 1940 byl přijat do Dobrovolnické zálohy Královského letectva, byl zaregistrován pod číslem 787 658. V září byl odeslán k operačně výcvikové jednotce v Sutton Bridže. Dne 18. září obdržel britskou hodnost Sergeant. Od 5. října 1940 byl zařazen k  111. britské stíhací peruti, která se nacházela ve Skotsku. S touto jednotkou dosáhl svých prvních válečných úspěchů, nejprve se 13. listopadu 1940 podílel na sestřelení německého bombardéru, v březnu následující roku poškodil dalšího protivníka. „ Viděl jsem ho jen krátkou dobu mezi mraky, které byly tenkrát velmi nízko a hustě. Po mé dlouhé dávce se z něj zakouřilo a ulétl kus plechu, ale pak vnikl do mraků, které visely doslova až do moře. Tento letoun mi byl přiznán jako poškozený.”

F/Sgt O. Kučera v kabině Hurricanu Mk.IIB. Léto 1941.

Dne 15. dubna 1941 byl přeložen k 312. čs. stíhací peruti. „ Třistadvanáctka” byla vyzbrojena Hurricany Mk. I a její příslušníc i drželi hotovosti, hlídkovali nad lodními konvoji a prováděli noční patroly. Koncem května 1941 se 312. peruť přemístila na letiště Kenley nacházející se poblíž Londýna. Z tohoto letiště se zapojila do spojenecké letecké ofenzivy; během léta 1941 si F/Sgt připsal další dvě vítězství. Dne 16. února k nim P/O O. Kučera připojil další úspěch, když během patroly sestřelil Junkers Ju 88, byl to první úspěch perutě po přezbrojení na Spitfiry.

Ke dni 14. dubna 1942 byl pak P/O O. Kučera převelen k 313. čs. stíhací peruti. V tomto období se jednotka výrazně angažovala v útočných operacích nad okupovanou Evropou. Během jedné z nich, 5. května 1942, svedl O. Kučera úspěšný souboj se stíhacím letounem Focke Wulf Fw 190A. V průběhu června 1942 ukončil svůj první operační turnus, neboť odlétal více jak 200 hodin při plnění bojových úkolů O. Od 22. června 1942 do 31. prosince 1942 působil jako štábní důstojník na výcvikovém oddělení Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Dne 29. září 1942 bylo F/O O. Kučerovi uděleno vysoké britské vyznamenání Distinguished Flying Cross (Záslužný letecký kříž).

K 1. lednu 1943 F/O O. Kučera se vrátil do Churchstantonu k 313. peruti a znovu se zapojil do letecké ofenzivy. V létě stejného roku byla jednotka stažena na méně exponovaný úsek letecké války - do Skotska a na Shetlandské ostrovy. V září se 313. peruť vrátila na jih Anglie. 27. září 1943 dosáhl F/Lt O. Kučera svého posledního válečného vítězství - připravil Luftwaffe o jeden Focke Wulf Fw 190. „ Tyhle sestřely! Každý se ptá jen po nich, ostatní práce jakoby neexistovala. Vím, když se řekne stíhač, tak si každý představí souboje a sestřely. Byly však i jiné úkoly – útoky na lodi, přístavy, tanky, vlaky a vůbec veškerá zařízení na nepřátelském území. Některý stíhač se ani k takovým letům, kde by mohl měřit své síly s nepřátelským stíhačem či letounem jiného druhu, nedostal. Mně samotnému nejvíce utkvěly v paměti ty souboje, kdy jsem neuspěl podle svého úmyslu a ještě byl pronásledován.”

Na začátku roku 1944 byla jednotka přezbrojena na výkonnější vezi Spitfiru - Mk.IXC. Letcům přibyl další úkol – střemhlavé bombardování. V květnu 1944 ukončil F/Lt O. Kučera svůj druhý operační turnus a hlásil se u výcvikového oddělení londýnského Inspektorátu čs. letectva, odkud byl přidělen jako operační důstojník k 19. sektoru 2. taktické letecké armády. Toto umístění však nebylo podle jeho představ a tak v listopadu 1944 byl jmenován velitelem 313. čs. stíhací perutě. Zapojil se tak s jednotkou do závěrečné fáze letecké války – doprovázel v čele své jednotky spojenecké bombardéry nad stále se zmenšující území „třetí říše“. Na letišti Manston ho na začátku května 1945 zastihla zpráva o konci války. Domů se však mohl kapitán O. Kučera vrátit však až na začátku srpna 1945.

S/Ldr Otmar Kučera, DFC (první zleva), na křídle Spitfiru HF Mk.IXC 1944-45.

Zdálo se, že na zkušeného letce čeká v osvobozené vlasti skvělá kariéra. Během několika let prošel O. Kučera dalšími funkčními zařazeními. Od 9. července do 4. listopadu 1946 vykonával funkci důstojníka pro osobní záležitosti 3. letecké divize a od 15. listopadu 1946 se stal velitelem cvičné letky 3. letecké oblasti. Vrchol poválečné kariéry štábního kapitána O. Kučery nastal 6. září 1948, kdy se stal velitelem Leteckého pluku 7 „Invasního“.

Po změně politického systému v únoru 1948 bylo zřejmé, že pro příslušníky našeho zahraničního odboje sloužících u západních jednotek nastaly nepříznivé časy. Stejně jako naprostá většina spolubojovníků O. Kučery i on se stal objektem persekuce. V lednu 1949 byl zatčen a uvězněn v pověstném „domečku“ v Praze. Později by převezen do vojenské věznice, která se nacházela na Špilberku v Brně. Tam setrval až do 3. června 1949 kdy proběhl u státního soudu v Brně proces. O. Kučera, byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Bývalý pilot si musel hned příštího dne najít práci, aby se nedostal do pracovního tábora. Nastoupil v juliánovském „písečňáku”. V této absurdní době se sešli „u lopaty“ vysokoškolsky vzdělaní lidé i váleční letci ocenění řadou vyznamenání.

K 1. listopadu 1949 O. Kučeru oficiálně vyhodili z armády a degradovali na vojína. Kučerova rodina musela v lednu 1950 opustit služební byt v Brně. V průběhu let pak vystřídal mnohá zaměstnání. Pracoval jako vedoucí kuchyně v chlapeckém internátě, jako závozník a dále co by izolatér u družstva IZOLA v Brně. V roce 1963 došlo k rehabilitaci bývalého pilota, k navrácení vojenské hodnosti majora a následnému povýšení na podplukovníka. V té době pracoval jako garážmistr ve stavebním družstvu a posléze odešel do důchodu.

Skutečné morální rehabilitace se dočkal až po změně politického systému v listopadu 1989. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka ve výslužbě a o tři roky později byl povýšen na generálmajora ve výslužbě. Dne 8. května 1992 obdržel také Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy. Otmar Kučera zemřel v Brně 6. června 1995 ve věku nedožitých 81 let.