Publikace
zachycuje životní příběh brigádního gen.v.v. Zdeňka Škarvady. Popisuje
jeho cestu k čs. letectvu i jeho pozdější odchod do zahraničního odboje
po obsazení zbytku Československa německou armádou v roce 1939. Začátek
války ho zastihl v Polsku na letišti v Deblině. Během ústupu k rumunským
hranicím poznával hrůzy války. Ústup se měnil postupně v útěk. Dostal
se až na území SSSR. Zde prožil několik měsíců a poté byl zařazen do transportu
mířícího do Velké Británie. Po několikatýdenní plavbě přistál v Liverpoolu.
Vstoupil do řad královského letectva a stal se příslušníkem slavné 310.
čs. stíhací perutě.
Během jednoho operačního letu však musel nad ledovými vlnami lamanšského
kanálu opustit svůj porouchaný letoun a použít padáku.
"Vypadnul jsem celkem dobře, jen koleno bylo cestou trochu
neopatrné, ale padáku se nějak nechtělo. Zůstal někde zahákován a v
poloze "na zádech" jsme se všichni řítili bezmocně dolů. Dosud
se mi zdá, že jsem se snažil dělat cosi s rukama za zády, ale kdo ví,
co se skutečně děje ve vteřinách ,které jsou věčností ? A najednou -
prásk - já letěl na jednu stranu a můj kamarád Spit s funěním na druhou.
Tak jsme se rozešli nadobro - navždy.
Nebylo potřeba ani počítat ony tři vteřiny před vytažením uvolňovače
vrchlíku. Času a výšky nazbyt nebylo, proto raz-dva, škubnutí - a nic
se neděje! Co ty? Vytahuji celé lanko z lanovodu a snažím se podívat
nahoru, co se děje s padákem. Ale v tom to přišlo: prudké škubnutí,
rána se rozkládá do celého těla a než si stačím uvědomit, že to je právě
"dovolení" k návratu na zemi, dostávám lázeň mořské vody.
Padák jsem před dopadem neuvolnil, jak praví instrukce a zlý vítr
mě proto náležitě protáhl vlnami. Trvalo dosti dlouho, než jsem se uvolnil
z popruhů a zaplantaných šňůr. Pak následoval zápas s člunem. Honem
uvolnit z pouzdra, přivázat a nafoukat. Ale běda, další zrada. Zatímco
plavací záchranná vesta se nafoukla bleskově, dinghy zůstala sotva rozložená
jako stará matrace a lahvička stlačeného vzduchu nevydala více jak dva-tři
chlapské dechy. Snažím se pumpovat ručním měchem, ale jak dobře to šlo
tenkrát tam doma při nácviku a instruktáži ! Jak dobře jde všechno v
učebně ! Proč to nejde alespoň právě tak v praxi, právě teď, když mám
vodu nejen v botách?
Pumpuji ručním měchem, ruce bolí, je mi zima. Hrozná zima. Jak dlouho
to všechno trvá? Svět začíná šednout. Přestávám ho vidět, ztrácí se
i ten maličký horizont uprostřed vln a všechno se mění v neviditelno.
Je 4. února 1942 a moje hodinky plné vody se zastavily ve 14,42 GMT
(Greenwich Main Time). Poslední myšlenka, která mně prošla hlavou, než
jsem ztratil spojení se světem, byla "Keep floating!" Kdo
ji našeptal? Vždyť v mé mysli trvá dodnes."
Byl vyloven německou lodí. Prošel několika německými zajateckými tábory,
evakuace posledního z nich v lednu 1945 se pro něj i ostatní zajatce změnila
v pochod smrti.
"Jednou večer jsme byli nahnáni do veliké stodoly. Byli jsme
s Frantou (Petrem) na patře, ostatní byli dole na slámě. Nejednou slyšíme,
jak nad námi přelétává Mosquito. A už slyšíme svištění letecké pumy,
ta vybuchla v naší těsné blízkosti, až stodola celá nadskočila. Bylo
to hodinu po půlnoci. Teď začalo být všude kolem živo a všichni byli
hned vzhůru. Najednou slyšíme, že Mosquito se vrací a už nám nad hlavou
létaly trasovací střely. Po prvním útoku dole zůstalo jedenáct mrtvých
chlapů a hodně raněných. Navíc zápalné střely zapálily doškovou střechu
stodoly. Nastala nepředstavitelná tlačenice. Všichni se chtěli dostat
ven. Až venku, když jsme stáli ve studeném blátě, jsme si uvědomili,
že boty a oblečení zůstalo uvnitř. Bez těchto věcí by byl další pochod
pro nás nepředstavitelný. Museli jsme pro ně zpátky do hořící stodoly.
Naštěstí se nám podařilo všechno zachránit. Za hodinu a půl celá stodola
shořela."
Strastiplnou pouť ukončilo až osvobození zajatců americkými vojáky, následoval
přesun do Anglie, pak návrat do osvobozené vlasti a služba v novém čs.
letectvu. I do jeho života zasáhl "vítězný únor" 1948, Tehdy
musel opustit letectvo a později byl propuštěn z armády. Hledání nové
životní cesty bez leteckých křídel ho zavedlo ke geologickému průzkumu
a později až hluboko pod zem, do ostravských dolů.
V těžkých chvílích válečných i mírových ho "nad vodou" drželo
moto Keep Floating - pokračuj a nevzdávej to, které se v jeho mysli objevilo
4. února 1942, když sváděl téměř beznadějný zápas s mořskými vlnami v
kanálu La Manche.
Právě řádky, které napsal brigádní generál v.v. Zdeňka Škarvada, jsme
si vybrali jako moto pro náš celý projekt : "Válka má miliony
tváří, miliony příběhů. Miliony lidí se perou za svá práva, za svoji
pravdu, za svoje místo na slunci. Mezi nimi je mnoho slavných, které
ctí a budou ctíti generace. Ale je mezi nimi i mnoho těch, kteří nikdy
slavnými nebyli, a proto ani v zapomenutí upadnout nemohou. A přece
spolu bok po boku v jednom šiku stáli a po svém místě na slunci společně
toužili."
Publikace formátu A5 má 32 černobílých stran a barevnou obálku. Text,
ve kterém dostaly nemalý prostor autentické vzpomínky Zdeňka Škarvady,
doprovází 45 černobílých fotografií, 3 barevné snímky a dvě ilustrace
letounů, na kterých Zdeněk Škarvada létal.